Zamysleme se na chvíli nad nějakým divokým zvířetem. Které zvíře se vám vybaví?
Když si položíme tuto otázku, většina z nás si představí velkého, zdravého, dospělého, exotického savce, jako je lev nebo slon. Popřípadě si vybavíte jiného velkého obratlovce, například ptáka. Představujeme si šťastná zvířata, která si užívají svého života, aniž by jim člověk ublížil. Toto je převládající pohled na současnou situaci zvířat žijících ve volné přírodě.
Přesto je na světě mnoho lidí, kteří zachraňují divoká zvířata a pomáhají jim různými způsoby, které zmíníme níže. Tato zvířata by jinak zemřela bolestivým způsobem. Život zvířat ve volné přírodě není snadný. Od samého počátku své existence musí čelit vážným hrozbám, které jim způsobují značné utrpení.
Důvody jsou velmi rozmanité. Některé jsou způsobeny přímým působením člověka. Jiné mohou být nepřímým důsledkem lidské činnosti, přírodních okolností nebo jejich kombinací. Mezi faktory, které mohou být částečně nebo zcela přirozené, patří nepříznivé povětrnostní podmínky, hlad a podvýživa, žízeň, široká škála nemocí, nehody a zranění. Nebo také konflikty s jinými zvířaty, parazitismus a psychický stres. Tyto okolnosti nejsou nijak výjimečné a újmy, které kvůli nim zvířata utrpí, nejsou zanedbatelné. Jsou pro ně stejně bolestivé a závažné, jako by byly pro domestikovaná zvířata nebo pro nás. Ve skutečnosti kvůli nim mnohá zvířata prožívají život, který obsahuje mnohem více utrpení než radosti.
Život plný utrpení
Můžeme si například představit ptačí mládě, které vypadne z hnízda a trápí se. Několik dní umírá hlady na zemi, trpí zimou, úzkostí a bolestí ze zranění, která utrpělo při pádu. Nebo rybí mládě, které umírá hlady poté, co se mu nepodařilo najít žádnou potravu. Takové případy jsou u mladých zvířat běžné. Jiná zvířata mohou přežít delší dobu a dosáhnout dospělosti, ale trpí chronickými bolestmi nebo umírají poté, co prožila velké utrpení. Příkladem může být jelen napadený nosními červy (Nasal Bot). Jedná se o larvy, které rostou v nosních dutinách, dokud jich není tolik a nejsou tak velké, že jelen již není schopen dýchat a pomalu se udusí k smrti.
Podobné příklady naznačují, že ne vždy je nejlepší nezasahovat a ponechat tak zvířata svému osudu. Existuje mnoho případů, kdy nemůžeme zvířatům nijak pomoci, nebo kdy pomoc zvířatům může znamenat větší újmu pro ostatní. Existují však i jiné případy, kdy můžeme pro zvířata udělat významnou změnu, která může být celkově prospěšná.
Ti, kterým není osud zvířat lhostejný, se mohou ptát, proč by se tato otázka měla řešit, když lidé ostatním zvířatům škodí mnoha způsoby. To platí jak pro zvířata chovaná v zajetí, tak pro zvířata ve volné přírodě (například co se týče rybolovu). Abychom se starali o zvířata trpící i z jiných důvodů, je jen rozšířením této starosti. Není v rozporu starat se o všechna zvířata bez ohledu na to, zda jim ubližuje člověk, nebo jsou poškozována z jiných příčin, jako jsou škodlivé povětrnostní podmínky nebo nemoci. Rozpor by byl v tom, kdybychom se starali pouze o to, co se děje zvířatům, kterým ubližují lidé, a o ostatní zvířata se nestarali.
Podívejte se také na článek o pěti hospodářských zvířatech, která jsou pravděpodobně chytřejší než váš pes nebo kočka.
Proč záleží na utrpení divokých zvířat
Abychom lépe pochopili význam utrpení volně žijících zvířat, musíme si uvědomit, že mnoho zvířat vede život plný utrpení. Podobných případů, které jsme dosud popsali, je mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. O tom se můžeme přesvědčit na základě vývoje populace zvířat a jejich úmrtnosti v mládí. Tím se zabývají různé obory biologie, které zkoumají populační dynamiku a životní historii zvířat.
Klíčovým určujícím faktorem je reprodukční strategie, kterou jednotliví živočichové uplatňují. V přírodě existují živočichové, kteří mají po každém páření jen jednoho potomka. Jsou to zvířata, která obvykle věnují svým potomkům velkou rodičovskou péči, aby maximalizovala jejich pravděpodobnost přežití. Většina živočichů se však řídí zcela odlišnou reprodukční strategií a přivádí na svět velmi velké množství potomků. Míra přežití těchto zvířat na počátku jejich života je obvykle velmi nízká. Pokud se dotyčná zvířata rozmnoží během svého života pouze jednou a jejich populace zůstane stabilní, dožijí se dospělosti v průměru pouze dva jejich potomci z jednoho vrhu nebo snůšky vajec (tj. jeden na jednoho rodiče). Pokud se rozmnožují vícekrát, průměrný počet se snižuje.
Někteří z těchto živočichů mohou nějakou dobu přežívat, i když se jim nepodaří dosáhnout dospělosti. V mnoha případech však umírají nedlouho poté, co začala existovat. Většina z nich obvykle umírá způsobem, který je pravděpodobně bolestivý, někdy až extrémně. Mohou umřít hlady, umrznout, zemřít na nemoci nebo být zabiti násilným způsobem. Z tohoto důvodu se zdá, že v jejich životě převažuje utrpení nad štěstím. Bohužel těchto zvířat je pravděpodobně většina z těch, která přicházejí na svět. To naznačuje, proč má utrpení divokých zvířat velký význam. Ukazuje také, proč může mít velký význam, že skutečně existují způsoby, jak některým z těchto zvířat pomoci. Následující příklady jsou toho důkazem.
Příčiny utrpení volně žijících zvířat a způsoby, jak jim pomoci
Zvířata mohou ve volné přírodě zažívat velké utrpení a předčasně umírat v důsledku různých faktorů, jako jsou nepříznivé povětrnostní podmínky, přírodní katastrofy, různé nemoci, parazitismus, hlad a žízeň, podvýživa, psychický stres, konflikty mezi zvířaty a nehody, které jim mohou způsobit vážná zranění. V mnoha případech se jim však dostane pomoci. Mezi takové případy patří mezi ně záchrana zvířat uvízlých na plážích, uvězněných v ledu, sněhu, bahnitých rybnících a v mnoha dalších situacích. Poskytování přístřeší a pomoci nemocným a zraněným zvířatům, péče o sirotky a záchrana některých z nich před hladem ve zvláště nepříznivých situacích.
Ve větším měřítku existují očkovací programy, které zabraňují utrpení a úhynu velkého počtu zvířat na různé nemoci. A faktem je, že je možné vyvinout nové programy na pomoc zvířatům. Vezměme si například divoká zvířata žijící v příměstských, městských nebo průmyslových oblastech. Lze zavést dobře monitorované pilotní programy, jejichž cílem je zabránit újmě, kterou tato zvířata běžně trpí. Navíc poznatky z těchto projektů lze následně využít na pomoc zvířatům žijícím v zemědělských oblastech a později i dalším zvířatům ve volné přírodě a polodivokých oblastech. Měli bychom také mít na paměti, že v budoucnu můžeme situaci zvířat zlepšit způsobem, který zatím neznáme. Aby to však bylo možné, bude nutné, abychom se o zvířata starali, a nikoliv je přehlíželi.
Proč lidé odmítají podporovat pomoc zvířatům?
Někteří lidé se vůbec nezajímají o to, co se děje se zvířaty, přestože mohou také cítit a trpět. To se jeví jako jedna z forem diskriminace známé jako speciesismus, tedy diskriminace těch, kteří nepatří k určitému druhu. Mnoha jiným však na zvířatech záleží, ale často si neuvědomují, co se děje s volně žijícími zvířaty. Viděli jsme jen několik příkladů toho, jakou pomoc potřebují. Většinu lidí by nikdy nenapadlo, že divoká zvířata naši pomoc tolik potřebují. Existují důvody, které to vysvětlují:
Zaprvé, často není známo, jaký je život těchto zvířat. Zejména proto, že jejich šance na přežití jsou tak malé. Navíc ti, kteří o tom vědí, se v některých případech hluboce nezamýšlejí nad tím, co to pro zvířata znamená z hlediska jejich utrpení.
Za druhé, existují rozšířené kognitivní předsudky, které zkreslují naše představy o životě zvířat ve volné přírodě. Jak jsme již zmínili, když si většina lidí představí divoká zvířata, vybaví se jim představa velkých zvířat, pravděpodobně savců nebo možná velkých ptáků; v každém případě se téměř jistě jedná o obratlovce. Navíc téměř ve všech případech přicházejí v úvahu dospělá zvířata. Někdo si možná vybaví lvy a tygry, možná žirafy, slony, vlky, orly…, ale téměř nikdy ryby nebo bezobratlé, kteří se právě vylíhli z vajíček. Těch je však v přírodě drtivá většina. Většina živočichů je malých a většina umírá v mladém věku. Představa o volně žijících zvířatech, kterou má mnoho lidí a která je naprosto nereprezentativní, velmi podmiňuje pohled mnoha lidí na to, jak vypadá život zvířat v přírodě.
Někdy se také tvrdí, že bychom neměli pomáhat zvířatům žijícím ve volné přírodě, protože by to nebylo „přirozené“. Měli bychom však mít na paměti, že pokud lidé trpí podobně jako divoká zvířata, obecně podporujeme, aby se jim dostalo pomoci. Otázkou tedy je, proč bychom měli mít v případě zvířat jiný přístup? Zdá se, že jde o formu diskriminace zvířat žijících ve volné přírodě. Zvířata nechtějí trpět, a proto bychom jim měli poskytnout pomoc bez ohledu na to, zda za jejich újmu může člověk.
Měli bychom si také uvědomit, že lidé již často zasahují do přírody ve prospěch lidských zájmů. Stavíme domy, nemocnice, školy, knihovny… Také pěstujeme potraviny, které potřebujeme k jídlu. Jsme-li ochotni přetvářet své okolí kvůli svým potřebám, měli bychom být ochotni tak činit i v případě, že pomoc potřebují jiné, stejně cítící bytosti, jako jsou divoká zvířata.
Naučme se, jak co nejlépe pomáhat zvířatům
Čím více se dozvíme o tom, jak můžeme zvířatům pomoci, tím lepších výsledků pro ně můžeme dosáhnout. Dobrou zprávou je, že již existuje velké množství dat, která lze pro tento účel využít. Veterinární věda posuzuje welfare domestikovaných zvířat, ale zkoumá také welfare divokých zvířat. A biologie zkoumá populační dynamiku těchto živočichů, jejich životní historii a vztah s ostatními živočichy a životním prostředím. To vše nám může poskytnout základ pro rozvoj programů na pomoc zvířatům.
Poznatky z těchto různých oblastí jsou bohužel jen zřídkakdy brány v potaz. Musíme mít také na paměti, že péče o zvířata jako o jedince, zatím nepatří mezi cíle většiny vědeckých výzkumných projektů. Proto se prosazuje vytvoření nového interdisciplinárního studijního oboru, který by se věnoval porozumění dobrým životním podmínkám zvířat ve volné přírodě a způsobům, jak jim pomoci.
Dnešní výzkum nám může umožnit vyvinout nové způsoby pomoci zvířatům a analyzovat ty stávající. Některé ze současných metod mohou být účinnější než jiné, což znamená, že některé metody nám mohou umožnit lépe pomoci zvířatům. Budoucí výzkum nám může pomoci vybrat a zlepšit nejúčinnější metody a pomoci ostatním pochopit význam této problematiky.
Získávání dalších poznatků nám může pomoci při vývoji nových způsobů pomoci zvířatům, které v budoucnu zvýší náš pozitivní dopad. Kromě toho se můžeme dozvědět více o tom, jak jsou v různých situacích ovlivněny životní podmínky zvířat na úrovni ekosystému a jaké jsou nejlepší způsoby, jak se ve volné přírodě dostat z horší situace do lepší.
Z tohoto důvodu může mít přístup k péči o zvířata ve volné přírodě velký vliv nejen na zvířata žijící v současnosti, ale i na ta budoucí. To je velmi důležité, protože pokud nám skutečně záleží na tom, co se děje se zvířaty, neměli bychom se starat jen o ta, která žijí dnes. Ta, která budou žít v budoucnu, mohou potenciálně trpět stejně tak, a proto by pro nás všechny mělo být prioritou zajistit, aby pro ně budoucnost byla co nejlepší.
Přeloženo z: Wild animal suffering: An introduction — Animal Ethics (animal-ethics.org)
Překlad: Jana Strnadlová
Korektura: Kristýna Dobšínská
Mohlo by vás zajímat:
Více o tématu:
Animal Ethics (2020) Introduction to wild animal suffering: A guide to the issues, Oakland: Animal Ethics [accessed on 3 April 2020].
Dorado, D. (2015) “Ethical interventions in the wild: An annotated bibliography”, Relations: Beyond Anthropocentrism, 3, pp. 219-238 [accessed on 23 November 2019].
Faria, C. (2013) “Differential obligations towards others in need”, Astrolabio, 15, pp. 242-246 [accessed on 14 October 2019]
Faria, C. (2018) “The lions and the zebras: Towards a new ethics of environmental management in African National Parks”, in Ebert, R. & Roba, A. (eds.) Africa and her animals: Philosophical and practical perspectives, Pretoria: Unisa, pp. 325-342.
Faria, C. & Paez, E. (2015) “Animals in need: The problem of wild animal suffering and intervention in nature”, Relations: Beyond Anthropocentrism, 3, pp. 7-13 [accessed on 30 September 2019].
Faria, C. & Horta, O. (2019) “Welfare biology”, in Fischer, B. (ed.) Routledge handbook of animal ethics, London: Routledge, 455-466.
Garmendia, G. & Woodhall, A. (eds.) (2016) Intervention or protest: Acting for nonhuman animals, Wilmington: Vernon.
Hadley, J. (2006) “The duty to aid nonhuman animals in dire need”, Journal of Applied Philosophy, 23, pp. 445-451.
Horta, O. (2010a) “Debunking the idyllic view of natural processes: Population dynamics and suffering in the wild”, Télos, 17 (1), pp. 73-88 [accessed on 28 September 2019].
