zvířata

Majitelka azylu pro zvířata: Lidé si konzumaci zvířat omlouvají jejich “hloupostí”

Ahoj Vendy, jak se mají kozy na farmě? Už převzaly kontrolu nad pozemkem a nastolily kozí diktaturu? 

Ahoj Kubo, kozy se mají tak jak vždycky samy chtějí, takže nadvláda vládne už dávno! Dokonce s výjimkou slepic je to nejvíc početný druh zvířat u nás na farmě, rozhodně je však nejvíc invazivní! 

Pamatuju si, že v seriálu Síla soucitu jsi říkala, že kozy jsou obecně velmi chytré. Jak se to projevuje? Myslím, že většina lidí kozy považuje za hloupá zvířata.

Ano ano, tam jsem o nich mluvila. Jsou velmi chytré, spíš bych použila asi termín “vychytralé”, neboli vyčůrané jako díry do sněhu 

No projevuje se to všelijak, například jak dokážou dobře utíkat z pozemku, kde mají být, dokáží si taky všude vylézt, vyskočit, všechno podat, umí otevírat dveře, opravdu chytnou kliku do zubů a je to otázka pár vteřin. Kvůli jídlu se dokáží naučit asi téměř cokoliv a dokáží i strategicky plánovat a spolupracovat, ale úplně kolegiální taky nejsou:)

Díky tomu, že jsi se seznámila s nepospočetnými druhy zvířat, tak by mě zajímalo jestli je naopak nějaký druh, který tě nepříjemně překvapil, co se týká právě intelektu nebo kognitivních schopností. Pamatuju si, že jsi například mluvila o krocanech, kteří se ani nedovedou schovat před deštěm.

Ano, to s krocany je pravda, měli jsme ale vždycky jen ty tzv. “Brojlerové”, takže nemůžu říct jakou měrou se tohle “zmutování” projevilo na jejich přirozených instinktech.

Nepříjemně mě nepřekvapil asi žádný druh nějakou hloupostí. Možná individuálně některé bytosti. Občas jsou chvilky, kdy si říkám: “Ty jo, vy jste snad úplně blbí, co to děláte, proč to třeba neobejdete nebo proč vám nedochází to a to…” Ale to jsou takové různé okamžiky, které mám často i s lidma. Vlastně když se zpětně podívám na svoje chování vidím to i u sebe:)

Já mám ráda jeden výrok na tohle téma:

“Pokud budete soudit rybu podle její schopnosti šplhat na strom, tak bude věřit, že je hloupá. “

Lidi si částo tou hloupostí u zvířat chtějí omlouvat pak to, že je jedí. Znám to, dělala jsem to taky u kuřat a drůbeže, než jsem se stala vegetariánkou. Tehdy mi došlo, že není v pořádku jíst ani největší trouby. Až o mnoho let později jsem zjistila, jak jsou slepice úžasné, vnímavé a ve svém světě inteligentní bytosti. 

Když jsi mluvila o těch tzv. brojlerových zvířatech, tak vím, že jich pár na farmě máš a vím, že ačkoliv jim dáváš velkou péči, tak některá z nich nejsou fyzicky v pořádku. Mohla bys přiblížit čtenářům, co všechno se jim děje?

Jsou tu už jen brojlerové slepičky. Krocánci už postupně všichni umřeli. Ti hodně často trpí na nožičky, taky jsou náchylní k různým nemocem, někteří už k nám přišli s tzv. černohlavostí a ti většinou přežili jen první dny. 

Co se týče brojlerů slepiček, tak jsou dva typy. My už máme jen jeden typ, několik slepiček, který jsou prostě jen hodně velké, nebo spíš těžké slepice. Jsou odolnější než ten druhý typ, snáší vajíčka a celkově kromě potíží s pohybem, (nevyletí a nevyskočí všude jako jejich hnědé kamarádky) mi přijdou docela dobré ještě.

Azyl pro zvířata

Ten druhý typ, těch už jsme od kuřátek taky odchovali a pohřbili spoustu, většina umírala okolo půl roku, kdy už dávno měli tak těžké tělo, že je jejich vlastní nohy nedokázaly unést. Většinou umírají na selhání srdce, které taky nedokáže ten objem jejich rychle vyvinutého těla pumpovat. Většinou už je ale nožičky zradily a tak tu smrt bereme jako vlastně vysvobození.  

Pamatuju si, že jsme jednou vedli takovou filosofickou debatu, kde jsme si říkali, jestli má vůbec smysl tato brojlerová zvířata zachraňovat, když jejich život může být dost z velké části utrpení. Rozlouskla jsi to nějak?

No několikrát jsme se o tom spolu bavili a často nad tím přemýšlím. Z pohledu lidí, co nás sledují a často nám píšou je to tak, že aspoň trochu toho hezkého v tom krátkém životě uvidí a zažijí. A jo, je to pravda, pokud žijou půl roku jako většina z nich určitě je to hezký. Někdy ale žijou déle, pohyb jim trvá dlouho, asi i bolí, rychle se unaví, zadýchají atd, a tam přemýšlím často nad tímto. 

Jeden brojlerový kohoutek u nás žil skoro dva roky, rok a půl určitě, ale je pravda, že jsem ho často viděla sedět ve stínu stromů, chodil na třešně a občas měl i nemravné myšlenky se slepičkama, takže oni si asi zvolí sami, na co mají a na co ne. Nejvíc mě ale u těchto zvířat trápí, že někdo takovéto “mutanty” vlastně vůbec vytvoří. Jak veliká je míra lidské sobeckosti, hamižnosti a sleposti, když zcela bez emocí tohle dokážou a ani se nad tím nepozastavují. Prostě rychle rostoucí maso z těl bytostí, kterým tluče srdce, vidí, slyší a chtějí žít stejně jako my všichni, jen nemůžou.

Zmínila jsi, jak jsi přestala jíst drůbež. Vím, že jsi veganka, takže nejíš nic živočišného, přesto se na farmě dost nadřeš. Můžeš nezainteresovanému člověku říct, co zhruba taková Vendy jí, když to nejsou kousky zvířecích těl?

Já jím obecně dost blbě, moc bych se za příkladný vegan jídelníček nedávala. Ráda bych to změnila, hlavně bych se ráda zaměřila co nejvíc na to jíst lokálně, bezobalově, nekupovat věci od firem, který jsou sice složením vegan, ale vykořisťují půlku planety atd. Protože to že jsme “vegani” úplně nestačí. Obecně u mě můžu říct, že většinou v období od jara do podzimu/zimy jím víc zdravější věci a dělám si různé očistné kůry a půsty a jím hodně čerstvých surovin. A pak v období bláta jím často to, co mi přijde pod ruku a to je často i junk nebo cola, hlavně ať to obalí pořádně nervy, aneb bez cukru bych si to už v zimě hodila. Taky mám velikou výhodu toho, že poslední dva roky pracuju ve firmě, kde jsou mí nadřízení a majitelé firmy vegetariáni a mají vege restauraci, takže nám do práce vozí i vegan obědy. To občas postuju na storička  #COTAVENDYJI 

Hodně vaří indii, různé zeleninový sabdží a luštěninové polévky a věci, co mám hodně ráda. Já sama pro sebe moc nevařím, nemám většinou už sílu a nechce se mi pak umývat nádobí, takže o víkendu to odbudu většinou něčím rychlým z trouby nebo Manou, smoothiem nebo tak.  

Tvoje otázka možná směřovala k tomu, že vlastně většina lidí se nás veganů ptá, když zjistí, že nejíme nic živočišného: “A co tedy jíš?” No ale mě už to vlastně nepřijde po těch letech, takže vlastně zase nechápu, co jí teda oni a pak nevím, co jím mám vlastně říct. Prakticky všechno se dá jíst i rostlinné z těch klasických věcí, dnes už seženeš fakt dost věrohodný “náhražky” masa, párků, paštiky, sýry, pomazánky, smetany, mléka, zmrzliny, uzeniny, šlehačky, atd. Navíc k dostání je to snad skoro ve všech řetězcích, takže ne že by to nebylo drahé a nebylo to extra zdravé, ale když ti občas chybí chuť něčeho z toho, nebo pro začátečníky na přechod, prostě můžeš sáhnout po rostlinné verzi, kvůli které ale nemuseli mučit a zabít zvířata. 

Azyl pro zvířata

Zmínila jsi “vykořisťování půlky planety”. Ignorace celého toho tématu mě obecně začíná štvát na spoustě veganů. Vidím to především u mladých aktivistů… jí sice 100% rostlinně, kupují si netestované výrobky na zvířatech a prali by se za každé živočišné éčko, ale tady etický přístup končí. To, že rozmach veganství je částečně závislý i na tom do jaké míry bude na světě nějaká “sociální spravedlnost” už jde ale bokem. Tím jsem například myslel vyloučené lokality, chudobu nebo ještě horší věci jako jsou třeba války. Co si o tom myslíš ty?

Zdá se ti to především u mladých aktivistů?  Mě popravdě řečeno ne. Ale nechci nikoho soudit a sama vím, že mám hodně velké rezervy. V tomhle mě hodně inspiruje druhá Vendy z Babetčiny Hájenky, díky které  jsem vlastně i já přestala vidět jen zvířata a začala uvažovat trochu víc globálně.  Tohle je strašně těžké téma, já obecně vidím spoustu věcí i okolo zvířat a toho, co vegani považují za nemorální nebo odsuzují jinak.

Naopak pak vidíš jak je jim všechno ostatní jedno, natěšeně sdílí, že Nestlé začalo vyrábět rostlinné já nevím co a přitom za něco, kdejakou blbost, co by nemělo zdaleka na nikoho takový dopad, se perou pomalu do krve. Ale není to zas úplně černobílé, tak každý máme nějakou cestu, tak jen zbývá otázka, kde k tomu každý dospějeme. Možná by se víc než o vegan jídlech v akci mělo psát a mluvit o tomhle. Otázka jestli by to pak někdo četl 

Aktuálně máš za sebou zhruba 6 let Jarikhandy. Je něco z Jarikhandy na co určitě nikdy nezapomeneš? 

Těch zážitků, co ve mně budou napořád pár asi bude. Bohužel teď se mi teda vybavují hlavně ty nepěkné. Mám v živé paměti, jak mi umíral Boníček v náručí. To asi nikdy nevymažu 

Ale tak i “mateřskou” se čtyřmi jehňátky vychovanými v maringotce na láhvi: Vradžik, Rudik, Lagatka a Shyam. To byl brutální nářez. Mého miláčka, kamerunského Advaitu, který se narodil u nás postižený a nemohl chodit ani stát sám a jen ležel na jednu stranu. Všechny ty zimy, kdy napadl sníh a k nám se nedalo dostat autem a tak jsem od silnice musela tahat všechno krmení a zvířata na bobech, nebo v náručí. A že toho bylo množství.

To jsou takové příběhy, které už jsem stokrát vyprávěla, ale asi si to stejně nikdo neumí úplně představit. Vlastně už ani já, člověk stárne a zároveň je unavený vším tím, co už prožil a tak. Já myslím, že když je někdo dost velký blázen, dokáže i nemožné. Myslím, že pokud je člověk pro něco nadšený, odhodlaný, tak může podávat velké výkony. Tím jsem beze sporu byla. Dneska už bych to taky takhle takhle nezvládla. V noci nespat a kojit, pak jít do práce, na autobus, z práce domů zase odtahat žrádlo na saních, postarat se o všechny ostatní zvířata a znovu se střídat u jehňat a nespat. Tělo i hlava se už unavilo, ale byly to krásný roky.

Musela sis určit nějakou hranici? Respektive umíš si ji určit? 

Tak někde to vždycky musí skončit, ale jak sám vidíš asi to  moc nezvládám. Ostatně si vždy řeknu, že pro ta konkrétní zvířata je to otázka života a smrti a pro mě třeba hodinky navíc. No jenže to není tak úplně pravda a pak se to veze a nabaluje.

V průběhu tohoto rozhovoru napadlo Rusko Ukrajinu. Píše se hodně o útulcích a azylech, které jsou pod palbou. Máš v hlavě nějaký krizový scénář, kdyby se konflikt nedejbože rozšířil i do našich končin?

Ufff no, tak to bohužel nemám. Bylo by asi strašně super napsat jak mám plán A a kdyby nevyšel tak plán B atd. Ale nemám a nevím, co bude nebo co by bylo. Nemůžu a nebudu se tu prsit ani jak bych tu určitě zůstala se všemi a všechny je držela za kopýtka a pařátky, když by tu padaly bomby. A myslím, že to neví nikdo, kdo nikdy nezažil! Já nevím, co by se dělo kdyby se ten konflikt rozšířil, co konkrétně by to znamenalo a jaké by to tady na nás mělo dopady.

Dneska jsem zrovna viděla na Facebooku videa a fotky z jedné stáje v bombardovaném městě, pán odváděl koně pěšky za město a pouštěl je do lesa, aby nevybuchly jak stáje ve vedlejší vesnici. Což je asi v té situaci jediné, co můžeš udělat a pak doufat.

Děkuju ti za rozhovor a čtenářům připomenu, že tě uvidí v sobotu 19. března na VeganFestu. Tam budeš mít stánek s benefičními předměty, ale vystoupíš také v otevřené debatě s dalšími zástupci azylů.

Na otázky se ptal Jakub Maceja a odpovídala Vendy Jandorová, majitelka azylové farmy Jarikhanda.

Mini-série Příběhů zvířat z Jarikhandy:

Scroll to top