Pro každého z nás má máma zásadní místo v životě: devět měsíců nás nosí ve svém těle, porodí, stará se ve dne v noci. Pro většinu z nás je také nejbližší nebo jedním z nejbližších lidí v životě – člověk, který nám pofouká bolístku, poslechne starosti, sdílí naše radosti a je ochoten kdykoliv pomoct.
Ačkoli mnoho z nás má jistě s maminkou pěkný vztah, přece jen jsme byli o něco okradeni. Minulé století se neslo ve znamení velkého vědeckého a technického pokroku a ten ovlivnil i přístup k výchově a péči o děti. Jistě, zmizela spousta nemocí, velmi se snížila úmrtnost novorozenců, apod. Ale touha vše přesně změřit a popsat potlačila přirozený vztah matky a dítěte.
„Příroda dítě připravila na to, že se narodí a zůstane chráněno u mámy v náručí. Jakýkoli jiný scénář vyvolává u novorozence strach. Bezprostředně po porodu nastává u matky a dítěte unikátní hormonální situace, která se už nikdy nebude opakovat. Je to období, které je [nám] dáno biologicky a jehož smyslem je navázání silného láskyplného pouta. Těsně po porodu doslova zaplaví organismus ženy hormon lásky oxytocin a posílí tak vztah mezi matkou a dítětem. Tomuto procesu se říká bonding. Aby se pouto dobře nastavilo, mělo by být miminko u mámy na hrudníku v kontaktu kůže na kůži a dvojice by měla zůstat dlouhé hodiny nerušena, což se bohužel ve většině případů neděje.“
Lidé
Díky nesmyslným doporučením, často špatné podpoře a neinformovanosti personálu a okolí dochází u spousty žen také k narušení kojení a mnoho z nich zbytečně přijde o to nejzákladnější a nejpřirozenější – schopnost nakrmit své dítě. Umělé mléko je obrovský byznys, a tak je doporučováno jako na běžícím pásu.
Není tomu tak dávno, co při pobytu v porodnici byly matky a miminka po celou dobu zvlášť, dnes už se naštěstí stává standardem tzv. rooming-in, kdy je jim umožněno být na pokoji společně. Zdánlivě pokroková doporučení z minulého století se promítala a stále ještě promítají i do dalších období života dítěte a separace pokračuje i doma. Miminka se ukládají do postýlek, do samostatných pokojů, kočárů, nechávají se vyplakat, aby se naučila usínat sama, a raději se moc nenosí, aby se „nerozmazlila“. Jak rostou a začínají rozumět, tak mnohdy místo komunikace přicházejí příkazy, zákazy, někdy i fyzické tresty nebo naopak přílišná volnost.
Zní to příliš děsivě? Možná si teď hodně z vás řekne, že to není pravda, že jste měli pěkné dětství a vztah s mámou vám přece nikdo očerňovat nebude. Ale tento problém je už tak hluboce zakořeněn, že si jej ani neuvědomujeme a nechceme připustit. Mámy navíc „mají své dítě rády, aniž by věděly, že byly pravděpodobně ochuzeny o část radosti z mateřství, energii starat se o dítě a schopnost dobře cítit a reagovat na jeho potřeby“. Dobrá zpráva je, že se lidé začínají probouzet a uvědomovat si, že k rodičovství není ani tak potřeba návod jako spíš snaha poslouchat své srdce a instinkty. A tak stále více žen volá po přirozených porodech a podpoře kojení, rodiče stále více začínají svá miminka nosit v šátku, spí s nimi v posteli, vnímají potřeby dítěte a později se snaží o vzájemné pochopení a komunikaci.
Jak už bylo řečeno, navzdory tomu, jak jsme se mílovými kroky vzdálili přírodě a co všechno jsme si honbou za pokrokem způsobili, dokáže být mateřská láska stále velmi silná. Matka by většinou za své dítě dala život a nedovede si představit, že by jí je někdo sebral. Když jsou na nějakou dobu odděleni, špatně to snáší. A že by jí je někdo vzal nadobro? Nebo pokud kojí, že by mléko určené jejímu miminku, násilím použil pro své potřeby? Při této představě je každá máma určitě šílená hrůzou. Avšak zvířecím matkám se toto děje běžně. Matkám, které taky touží být se svými dětmi, mají mateřské instinkty a potřebu starat se o svá mláďata, cítit jejich blízkost a dát jim svou lásku.
Krávy
Krávy nedávají lidem mléko jen tak, ale pouze, když porodí tele. Předtím jsou uměle oplodněny, což se dále opakuje zhruba 3 měsíce po porodu. Musí tak tvořit obrovské množství mléka a živit další nenarozené tele, což má devastační účinek na jejich zdraví. Tele jim seberou do 24 hodin po porodu, přestože mezi krávou a teletem je velmi silné mateřské pouto. Vzájemnému odtržení se oba usilovně brání, křičí, hledají se a marně se snaží jít po zvuku volání toho druhého. Toto strádání často neustává ani po několika dnech. Tele je umístěno do vlastního boxu, kde strádá absencí kontaktu s ostatními a necelý týden dostává mlezivo od krávy – poté jen průmyslově vyrobenou mléčnou výživu. Ve věku 2 měsíců se tato telata zcela odstavují od mléka, třebaže by u matky přirozeně sála až 12 měsíců. Kráva dnes vyprodukuje 7–10x více mléka, než by přirozeně vypilo tele, které by sálo 5–6x za den. Dojena je pouze 2x denně, tlak a tíha mléka jsou bolestivé a přispívají k rozvoji nemocí vemene a končetin.
Telata masných plemen sice stráví prvních 7 měsíců s matkou na pastvě, ale poté jsou též odtržena a vykrmována podobně jako telata mléčných krav. Jakmile dojnice i masné krávy přestanou být produktivní, odměnou jsou jim jatka. Tam končí i většina telat, z ostatních se stávají stroje na mléko nebo na rozmnožování.
Prasata
Prasnice tráví těhotenství izolovány v malých kotcích na betonové nebo roštové podlaze, kde se nemohou ani otočit, natož hrabat v zemi nebo žít normální společenský život. Drasticky se jim omezuje potrava a prasnice tak neustále trpí pocitem hladu. Následkem jsou poruchy chování – prasnice okusují ocelové tyče nebo hrabou do betonu. Před porodem jsou prasnice přesunuty do ještě těsnějšího kotce, který umožňuje selatům sát od zavřené matky mléko. Vinou stísněného prostoru a příliš velkého vrhu (mohou za něj genetické manipulace) prasnice mnoho selat zalehnou, pošlapou nebo pokoušou. Po 3–4 týdnech jsou od selat odtrženy; následují další umělá oplodnění a těhotenství.
Odstavená selata jsou krmena tuhou stravou, kterou však ještě nedokáží správně trávit, a trpí proto až smrtelnými průjmy. Stísněné prostředí, nedostatek mentální stimulace a míchání s neznámými prasaty (několikrát za život) ústí v agresi a abnormální chování; kvůli tomu se jim běžně bez umrtvení uřezávají ocasy a zuby. Bez anestetik se provádí též kastrace. Ve věku 6 měsíců selata dorostou do jateční hmotnosti a jsou poslána na jatka. Stejný osud čeká vyčerpané prasnice.
Králíci
Králice je poprvé (často uměle) oplodněna již ve věku čtyř měsíců. Těhotenství trvá zhruba měsíc, další oplodnění ji čeká už několik dní po porodu. Matka je od mláďat násilně odtržena a vzájemný kontakt, tj. sání mléka, je umožněn jen dvacet minut denně. Odstavení proběhne po čtyřech týdnech, ačkoli mláďata přirozeně sají 6–7 týdnů. Celý cyklus se neustále opakuje po dobu tří let, králice nemá téměř žádný čas na odpočinek. Vyčerpaná králice se následně „zpracuje“ na maso II. jakosti.
Nezpůsobujme, co sami nechceme
Pokud se přístup lidí k mateřství a vlastním mláďatům zdá smutný až děsivý, potom přístup ke zvířecím mláďatům, jejich matkám a celkově „hospodářským zvířatům“ či zvířatům vůbec je doslova hororový a jeho obludnost už dávno přesáhla všechny meze. Vzpomněli jsme zde tři druhy zvířecích matek, ale výčet všech křivd napříč zvířecím spektrem by byl nekonečný, tak jako je nekonečné jejich utrpení. Dotýká se všech oblastí lidského konání a zvyků, jako jsou chuť, móda, zábava, pokusy, sport…
V moderním světě, na který jsme tolik hrdí, už nemusíme zneužívat zvířata. Zbavme se zažitých mýtů a předsudků a otevřeme svá srdce lepšímu životu – pro nás, naše děti a všechny živé bytosti. Darujme život, stejně jako ho naše mámy a tátové darovali nám.
Nepodporujte utrpení zvířecích matek, zkuste to vegansky
Zdroj citací: http://bonding.jdem.cz/
