První kampaně proti zneužívání zvířat v laboratořích se datují již od počátku 20. století. Tehdy však většina pokusů o upozornění na tento problém končila neúspěšně. Skupiny se zdály být bezmocné. Koncem 60. let ale vznikala skutečná revoluce nástupem sabotáží lovů divokých zvířat. Sabotéři protestovali a dělali přímé akce, kterými dali základ dnešnímu hnutí za osvobození a práva zvířat. Co vše ale za těmito činy stálo? A co vše za nimi i dnes stojí?
Mike Hill byl prvním sabotérem honů, který byl při snaze o prosazení ochrany zvířat lovci zabit. Pracoval v organizacích na pomoc zvířatům, byl veganem a podporoval sabotáže lovů. V den, kdy zemřel, se konalo lovecké setkání „Cheshire Beagles“. Od začátku akce se objevovaly agresivní podněty proti sabotérům. Ke konci dne naskočili dva lovci do pick-upu a chtěli odjet lovit na jiné místo, aby se ochránců zvířat zbavili. Poblíž ale stáli 3 sabotéři, kteří chtěli jejich odjezdu zabránit. Naskočili do zadní části auta, protože očekávali, že s nimi na palubě se vozidlo nerozjede. Řidič Alan Summersgill však prudce rozjel vozidlo. Během rychlé jízdy se strach těchto tří ochránců stupňoval. Tato jízda pro ně byla životu nebezpečná a netušili, kam budou dovezeni. Rozhodli se, že až vozidlo dostatečně zpomalí nebo zastaví na křižovatce, vyskočí z něj. Mike zpanikařil a vyskočil v zatáčce, kde auto zpomalilo. Bohužel se o vozidlo zachytil a padl mezi nákladní auto a přívěs, který jeho tělo rozdrtil. Lovci pokračovali dál, aniž by nějak reagovali na tuto situaci, dokud jeden ze dvou zbývajících sabotérů nerozbil zadní okno auta a nepokusil se jej zastavit, načež byl fyzicky napaden. Auto zastavilo přibližně kilometr za Mikeovým tělem. Jeden ze sabotérů se za ním rozběhl a snažil se mu poskytnout první pomoc. Druhý běžel k nedalekému domu, aby zavolal sanitku. Přes všechnu snahu bylo již pozdě. Za jeho smrt nebyl nikdy nikdo postaven před soud. Po tomto incidentu došlo na severovýchodě Anglie k oživení akcí na frontě osvobození zvířat, zejména k těm, které se týkaly sabotáží lovů. Mike zemřel 9. února 1991 ve věku 18 let.
Tom Worby se společně se svou přítelkyní zúčastnil své vůbec první akce proti lovům divokých zvířat. Sabotéři stáli na poli před lesem, ve kterém měl být uskutečněn lov a křičeli, aby plašili zvěř. Z lesa vyšlo pár rozzlobených lovců v čele s Geoffrey Foxem. Lov byl nakonec díky vyplašení zvěře neúspěšný. Na tomto základě byla zavolána policie. Sabotéři ale odmítali odejít, protože neporušovali žádný zákon. Policista nadále přebíhal mezi dvěma davy a nakonec bylo jasné, že se sabotéry nic nezmůže. Lovci nakonec odvolali lov na jiný den a rozhodli, že Tony Ball sbalí lovecké náčiní a psy do dodávky a odveze je. Tony Ball měl výbušnou a agresivní povahu. Pár týdnu před tímto incidentem seskočil ze svého koně a fyzicky napadl jiného sabotéra, ostatní lovci ho stejným počínáním podpořili. Jeden ze sabotérů byl po tomto útoku v bezvědomí.
Bylo také zaznamenáno několik případů, kdy se tento muž pokusil, nebo opravdu najel svojí dodávkou do aut aktivistů. Existuje 27 fotografických důkazů nebo videozáznamů, na kterých fyzicky napadl sabotéry. V tento den ale situace vypadala klidně. Zatímco ostatní lovci okolo popíjeli a bavili se, Ball se svým synem nastoupili do vozu na hon. Nejdřív měli aktivisté dilema, nevěděli, jestli lovci opravdu lov odvolávají na jindy, nebo jestli se je jen snaží zmást a přesunout lov na jiné místo.
Proto se rozdělili do tří skupin, jedna větší ve předu a druhá menší uprostřed a pak dvojice úplně vzadu. Cílem bylo vozidlo zastavit, nebo minimálně zdržet. Auto se blížilo k první skupině, ale sabotéři ale odmítali ustoupit, posedali si na silnici. Ball jel sice pomalu, ale nezastavil, sabotéři se z cesty dostali vždy na poslední chvíli. Po chvíli se vozidlo blížilo k druhé skupině, silnice se zužovala a auto zrychlovalo. Vpravo byla strmá struha, vlevo živý plot. Vozidlo vjelo v rychlosti do skupinky sabotérů, kteří se mu již v tuto chvíli nesnažili blokovat cestu. Většina z nich uskočila do struhy. Tom byl ale moc daleko od kraje a neměl kam utéct. Ustoupil co nejvíce stranou a přitiskl se na živý plot. Dodávka byla ale příliš široká. Vozidlo Toma zachytilo o bundu vleklo asi čtyřicet metrů. Chlapec křičel a vší silou tloukl do dveří a okna dodávky. Následně se vysmekl, jeho tělo se odrazilo od živého plotu a on spadl pod levé zadní kolo. Dodávka mu přejela hlavu. Řidič po tomto incidentu však nezastavil. Sabotéři se shromáždili kolem Toma, kterému vytékala krev z nosu i uší, ale zůstával při vědomí. Marně volali o pomoc. Někteří lovci procházeli okolo, smáli se, označovali tuto situaci jako své vítězství a slovně napadali sabotéry, kteří naléhali na zajištění lékařské péče pro Toma. Nakonec byl jeden z přítomných policistů o situaci informován a zavolal sanitku. Než ale sanitka dorazila, zemřel Tom v náručí své přítelkyně. Jeho první pokus o vyjádření nesouhlasu s lovem divokých zvířat byl také tím posledním. Ačkoliv této problematice nestihl věnovat svůj krátký život, jeho smrt je důkazem, jak nelidsky je s aktivisty mnohdy jednáno. Tom zemřel 3. dubna 1993 ve věku 15 let.
Barry Horne se dostal do povědomí médií poprvé v roce 1988, když se pokusil zachránit delfína Rockyho, který žil v betonové nádrži v Marinelandu v Lancashire sám celých 20 let. S dalšími 4 aktivisty chtěli delfína o váze 290 kg pomocí nosítka ze žebříku a sítě a najatého auta Austin-Rover Mini Metro, převézt k moři, které bylo od bazénu asi 180 metrů. Při činu je chytila policie. Byli obviněni z pokusu o krádež zvířete, museli zaplatit vysokou pokutu a dostali podmíněný trest. Horne však záchranu delfína nevzdal a se svými přáteli rozjel mediální kampaň po celém UK za vypuštění Rockyho do moře. Individuální akce Barry Horna měla za následek vysvobození všech delfínů v UK delfináriích, v nichž dnes žádní delfíni neplavou, zájemci je mohou pozorovat jen na moři.
Během svého života byl několikrát odsouzen k trestu odnětí svobody za pokusy ekonomicky oslabit obchody, které podporovaly týrání zvířat. Když se pokusy na zvířatech objevily jako diskutované téma u širší veřejnosti započal svou první protestní hladovku. Ještě před volbami slíbila Labouristická strana ve svém dopise, že se její zástupci zasadí proti pokusům. Díky tomuto slibu přerušil hladovku po 35 dnech. Labouristé se po zvolení a převzetí moci proti pokusům na zvířatech nijak nezasadili. Tento čin vyvolal nárůst aktivismu v oblasti práv zvířat.
Následně v roce 1997 držel dvě hladovky, jednu 35 a druhou 46 dní. Tímto způsobem požadoval po britské vládě ústup od podpory testování na zvířatech a jeho zákaz. Ač vše vypadalo nadějně, vláda nakonec žádné změny neučinila. Počet testovaných zvířat dokonce během roku 1998 vzrostl. Tento fakt ho v říjnu přiměl ke třetí a také nejdelší hladovce, která trvala 68 dní. Barry byl odhodlán, že za zvířata i zemře. Zpočátku nikdo jeho tvrzení nebral vážně, ale když se jeho fyzický stav zhoršoval, situace se změnila. Začaly mezinárodní protesty a před domy všech důležitých ministrů vládního kabinetu se pořádaly demonstrace. Svým jednáním požadoval ukončení vydávání licencí na pokusy na zvířatech, zákaz veškeré vivisekce prováděné pro jiné než lékařské účely a závazek ukončit veškerou vivisekci do 6. ledna 2002. Jeho duševní stav byl již velmi oslaben. 68. den přistoupil na návrh vlády.
Byl již velmi oslabený a nezvládal se koncentrovat na daná jednání. Z této hladovky se již nikdy zcela fyzicky nezotavil. Byl skoro hluchý a slepý a měl těžce poškozené ledviny.
Jeho poslední hladovku, před kterou po vyšetření psychiatrem, který potvrdil jeho příčetnost a podepsal prohlášení o odmítnutí lékařské péče, zahájil 21. října 2001. Po patnácti dnech zemřel. „Když nejednáš, souhlasíš. Když nebojuješ, nevyhraješ. A když nevyhraješ, jsi zodpovědný za smrt a utrpení, které stále pokračuje“ Zemřel 5. listopadu 2001, ve věku 49 let.
Jill Phipps se společně se svou matkou aktivně účastnila pravidelných protestů proti kožešinovým, vaječným i mléčným farmám, masnému průmyslu, lovení divokých zvířat a vivisekci. Byla několikrát během sabotáží lovci napadena. Utrpěla vážná zranění, včetně rány tyčí do hlavy. V roce 1985 porodila syna Luke, byla oddanou matkou, přestala se účastnit akcí, které byly nelegální, sbírala podpisy, psala dopisy i petice. Toto klidné období jejího života ale skončilo, když se v mediích začalo objevovat jméno Christopher Barrett-Jolley. Tento muž se rozhodl vyvážet letecky telata po území celé Evropy. Jill denně na letišti zastavovala nákladní auta s telaty, trávila zde dlouhé zimní dny i noci, přidávalo se k ní čím dál více lidí, kteří cítili povinnost zastavit tuto nespravedlnost. „ Dáváme tomu celý svůj život a nepřestaneme, dokud to neskončí.“
Při protestu proti vývozu živých telat po celé Evropě byla jedním z 35 demonstrantů na letišti Coventry v Bagintu. Deset demonstrantů prorazilo policejní linii a snažilo se zastavit nákladní automobil tím, že sedělo na silnici. Jill stála před bránou, uprostřed silnice jako každý den, s rozpaženýma rukama, dobře viditelná. I přes to byla rozdrcena pod koly nákladního automobilu.
Advokát rodiny Phippsových položil řidiči Stevanu Yatesovi otázku:„ Viděl jste Jill Phipps na silnici přímo před vaším nákladním autem, než jste ji srazil?“ Odpověděl: „ odmítám vypovídat“. Stevan Yates nebyl trestně stíhán.
Po její smrti se k hnutí přidávalo stále více lidí, 3 měsíce na to, byl export telat z letiště konečně zastaven. Christopher Barrett-Jolly byl zatčen za střelbu po demonstrantech, ubití 68- leté ženy železnou tyčí, zničení jejího auta a za dealerství drog i zbraní. Jill zemřela 1. února 1995 ve věku 31 let.
Regan Russell za práva zvířat bojovala od roku 1979. Věnovala se problematice práv žen a Black Lives Matter, byla členkou organizace PETA a Toronto Pig Save. Aktivně se každý týden účastnila vigilů, což jsou pietní akce, při kterých se lidé rozloučí se zvířaty před branami jatek, dokumentují stav a podmínky, ve kterých jsou přivezena. Také jim dávají napít, protože zvířata jsou z cesty často vyčerpaná a trpí žízní. Její život, který věnovala myšlence rovnoprávnosti, vyhasl vlivem nehody pod koly kamionu. Tato tragická smrt následovala dva dny po té, co byl schválen zákon „ Bill 156“, který zakazuje jakékoliv filmování života hospodářských zvířat bez souhlasu vedení podniku. Zemřela při snaze odhalit to, co se tento zákon snaží skrýt. Po její smrti vzrostl počet lidí, kteří veřejně vyjadřují svůj nesouhlas s „ Bill 156“ a upozorňují na krutost využívání zvířat člověkem. Regan zemřela 19 června 2020 ve věku 65 let.
Zvířata se sama zbraním a krutým technikám zneužívání bránit nemohou. Tito lidé společně se spoustami dalších položili svůj život v naději pro lepší zítřky těch nejzranitelnějších z nás. Společnost většinou vnímá aktivisty za práva zvířat jako fanatiky. Pokud ale stojíme tváří v tvář takovému utrpení a musíme vnímat, jak jinak dobří lidé takové dění vědomě podporují, žádný náš čin není dostačující, protože utrpení pokračuje. Čelit lidské lhostejnosti k bolesti druhých není jednoduché, tito lidé takto jednali, protože cítili morální povinnost nemlčet. Cítili potřebu pomoci. Jednali tak ve svém volném čase a na úkor svého psychického zdraví. Právě soucit je to, co nás dělá lidmi.
Autor: Pavla Dočekalová
Zdroje
https://en.everybodywiki.com/Mike_Hill_(activist)
https://animalliberationpressoffice.org/NAALPO/2017/02/08/a-tribute-to-mike-hill/
https://www.facebook.com/untilallcagesareempty/photos/a.848440591884869/2979213498807557/?type=3&theater
https://nwhsa.wordpress.com/2016/04/04/remember-tom-worby/
https://www.facebook.com/untilallcagesareempty/photos/a.848440591884869/3100839439978295/?type=3&theater
https://en.wikipedia.org/wiki/Barry_Horne#Activism
http://www.enviweb.cz/61266
http://veganka.cz/13-let-od-smrti-barryho-horna-aktivisty-s-dobrym-srdcem-a-zdravym-vztekem/
https://en.wikipedia.org/wiki/Jill_Phipps
https://www.youtube.com/watch?v=PmgNg8gz-Is
https://thesavemovement.org/in-memory-of-regan-russell/
https://vegworldmag.com/animal-activist-killed-by-pig-transport-truck-at-fearmans-slaughterhouse-in-burlington/
https://torontopigsave.org/